Čarodějnice - v minulosti a dnes I.
Tatiana Bůžeková
Představy o čarodějnictví existují na celém světě a přežívají s pozoruhodnou vytrvalostí v různých formách i dnes. V rozličných kulturách se čarodějnicím připisují rozličné vlastnosti. Jediným rysem, který je charakteristický pro údajné čarodějnice všech zemí, je jejich snaha ublížit jiným lidem prostřednictvím magie a hlavně svých nadpřirozených schopností. Skoro všude se však můžeme setkat i s představou o lidech, jejichž nadpřirozené schopnosti mohou působit nejen negativně, ale i pozitivně.Tyto dva druhy představ nejsou totožné, i když spolu souvisí. Romantický obraz "hodných čarodějnic", který znáte z některých knih a filmů, vznikl především v souvislosti s odsouzením jednoho z nejtemnějších období evropských dějin a se snahou rehabilitovat jeho oběti.
Hon na čarodějnice
V evropském kontextu je slovo čarodějnice spojené se smutně známým obdobím honu na čarodějnice, které spadá přibližně mezi léta 1450 až 1750. Během něho v důsledku perzekucí v Evropě a Severní Americe zahynulo nejméně 100 tisíc lidí, obviněných z čarodějnictví. Podle klasické definice, jejímž autorem byl známý pronásledovatel čarodějnic Jean Bodin, čarodějnicí (čarodějem) je člověk, který "s vědomím Božího zákona zkouší konat v souladu se smlouvou s ďáblem". V období renezance představa čarodějnictví totiž zahrnovala především uctívání ďábla a pravidelná setkání s ním na sabatech: pro evropské pronásledovatele čarodějnictví bylo vlastně satanismem, a tedy nejhorším kacířstvím, trestaným smrtí.
Ztotožnění čarodějnictví s kacířstvím však bylo "vynálezem" období honu na čarodějnice. Předtím byla za kacířství považovaná samotná víra v čarodějnice: oficiální křesťanský názor v tomto směru prezentuje spis Canon Episcopi, pocházející z doby před 10. století po Kr. Podle něho lidé, kteří o sobě tvrdí, že mají nadpřirozené schopnosti nebo mohou létat, jsou poblouznění. Podobné představy byly ve středověku vnímané jako pohanské, a proto odporující realitě. Navzdory rozšířené představě pronásledování čarodějnic se neodehrálo během samotného středověku, ale až na konci tohoto období, spíš už na prahu novověku.
Příčiny vypuknutí oficinálního honu na čarodějnice většina historiků vidí v tom, že inkvizice, která vznikla v souvislosti s pronásledováním katarů a jejich totálním zničením, splnila svoji původní úlohu a musela najít další ospravedlnění své existence. Už roku 1258 se inkvizitoři snažili (neúspěšně) získat u papeže povolení na pronásledování čarodějů a věštců. Roku 1320 papež Jan XXII. dovolil inkvizici pronásledovat čaroděje v tom případě, pokud současně uctívali ďábla. Avšak až roku 1451 papež Mikuláš V. vydal povolení k pronásledování všech forem čarodějnictví, které se stalo později kacířstvím podle definice.
Později si inkvizitoři museli poradit s úctyhodným Canon Episkopi, který označoval za kacířství samotnou představu o čarodějnicích. Standardní strategií v tomto případě bylo tvrzení, že minulé představy o čarodějnictví jsou sice bludem, ale to neznamená, že reálné zlo tohoto druhu neexistuje: vždyť hlavním cílem Satana je zničit křesťanství; čarodějnice (čarodějové) jsou vlastně lidé, kteří podlehli jeho svodům a jsou na tomto světě jeho spojenci. Vypracování této myšlenky postupně vedlo k tmu, že celosvětová konspirační organizace čarodějnic začala být považována za prvořadé nebezpečí. Od roku 1486, kdy byl vydaný neslavně známý návod na pronásledování čarodějnic Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice), se víra v čarodějnictví stala ústřední myšlenkou západního křesťanství.
Obraz čarodějnic z tohoto období se zformoval v západních Alpách (dnes východní Francie a západní Švýcarsko), kde vlastně hon na čarodějnice začal. Inkvizitoři hledali ve vzdálených horských údolích poslední katary a waldenské kacíře. Představa o tom, že tito kacíři jsou uctívači ďábla se postupně spojila s rozličnými folklórními prvky a pravděpodobně i s elementy pohanských kultů, přežívající v některých izolovaných oblastech. Historik Carlo Ginzburg poukazuje na existenci dvou takovýchto tradic, které pocházejí z předkřesťanských dob a přetrvali v renezanční Evropě. První z nich se týkala mužů, kteří se v tranzu údajně proměňovali ve zvířata, aby bojovali se zlými čaroději. Podle druhé tradice některé ženy zažívali exatické stavy, ve kterých provázeli bohyni v jejích nočních letech po obloze. Tyto představy byly pravděpodobně interpretované inkvizitory jako zjevný důkaz satanských praktik a výrazně ovlivnily představy o čarodějnicích.
Během následujících desetiletí se představa o pomocničkách ďábla rozšířila po celé západní Evropě. Vydání Malleus Maleficarum povzbuzovalo oficiální církevní a světské autority v hledání a perzekucí čarodějnic. Na fungování mašinérie pronásledování přitom působily tři faktory. Za prvé instituce inkvizice garantovala stále nový přísun obětí: podezřelí byli zatčeni na základě anonymního udání a byli mučení, dokud neudali další. Za druhé, udání byla podporována ekonomickou motivací: majetek údajných čarodějnic byl obvykle přidělený mezi udavače a oficiální autority. Třetím faktorem byla publikace návodu pronásledování, která přinášela stále nové informace o satanistickém kultu a tím nafukovala obraz čarodějnic a strach, který vzbuzoval
Hon na čarodějnice neprobíhal stále se stejnou intenzitou. Ale v nejvíce postižených oblastech, zejména v Německu, v jistých obdobích perzekucí dosáhl takových rozměrů, že celé dědiny zůstaly takřka bez svých obyvatel. Toto pochmurné období evropských dějin, které historik R. H. Robbins nazývá "šokující noční můrou, nejhnusnějším zločinem a nejhlubší hanbou západní civilizace", po slavných procesech se salemskými čarodějnicemi roku 1692 postupně skončilo. Konec honu na čarodějnice v západní Evropě se datuje přibližně rokem 1750.
kouzelníci v minulosti i dnes!!!
Heinrich ornelius Agrippa byl kouzelník z období renesance. Narodil se roku 1486 v Nettesheimu. Později přijal jméno Agrippa na počest zakladatele svého rodného města. Pracoval jako lékař, právník, astrolog a léčitel. Byl ale označen za čaroděje, protože roku 1529 vydal knihu nazvanou O okultní filosofii, kde také tvrdil, že boha lze nejlépe poznat prostřednictvím magie. Církev ho odsoudila jako kacíře a uvěznila ho. Zemřel roku 1535.
V irské mytologii má Cliodna několik rolí od bohyně krásy až po vládkyni Zaslíbené země – tedy země posmrtného života. Je také bohyní moře. Podle některých autorů je na mořském pobřeží symbolizována každou devátou vlnou, která se rozbije o břeh.
Paracelsus
Philippus Aureolus Theophrastus Paracelsus von Hohenheim se narodil r. 1493 a je považován za zakladatele moderní chemie a medicíny. Pracoval jako lékař, později se věnoval studiu magie (hlavně alchymii a jasnovidectví). Protože začal vypracovávat své vlastní léčebné kůry, byl označen za čaroděje.
