PÍSEŇ Č. 1 (1991)
Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti –
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta –
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle –
ti ničeho se neštítí,
by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!
(HP a Kámen mudrců, str. 112)
PÍSEŇ Č. 2 (1994)
Za časů, kdy mne ušili,
už je to tisíc let,
žili tu čtyři mágové,
jež doposud zná svět.
Udatný Godric Nebelvír,
jenž cestou svou vždy šel,
a z temných blat a močálů
zchytralý Zmijozel.
Pak z Havraspáru Rowena,
zrozená v lůně hor,
a krásná Helga z údolí,
kde leží Mrzimor.
Spojil je sen a smělý plán
a v Bradavicích, v touze
vychovat svoje nástupce,
zřídili školu kouzel.
Každý z těch čtyř tam ovšem měl
svou vlastní kolej čárů,
neb u těch, jež si vyvolil,
si jiných cenil darů.
Nebelvír nejvíc ze všeho
vždy hledal statečnost,
a v Havraspáru chytrost zas
bývala první ctnost.
V Mrzimoru víc vážilo,
jak se kdo práce zhostí,
a mocichtivý Zmijozel
si cenil ctižádosti.
Pokavad byli na živu,
každý si vedl svou:
ale co pak, až jedenkrát
už tady nebudou?
Zas vyřešil to Nebelvír:
tak padla volba na mě,
a nadali mě moudrostí,
abych vybíral za ně.
Naraz si mě až po uši,
abych tvou duši spatřil:
Já, jenž se nikdy nemýlím,
ti řeknu, kam teď patříš!
